23. prosince - Čtrnáctý den - toulání kolem Pai

24. prosince 2017 v 14:51 | Freďák |  Thajsko, Malajsie 2017/2018
Včera večer jsem se domluvil s majitelem resortu, kde právě bydlíme, a dnes jedeme na výlet.
A jak podotkla Marcelka, " To je dost, dědku, žes nás taky vyvez".
Časně ráno v 10 hodin nás naskládal do pickupa a jeli jsme. První zastávka asi po pěti kilometrech.
Nad parkovištěm se vysoko nad námi vypíná sedící Budha v bílém provedení jako strážce celé náhorní plošiny.
Náš řidič a průvodce v jedné osobě nám s potměšilým úsměvem ukázal na neuvěřitelně dlouhé a vysoké schodiště a sám se pohodlně usadil v autě a pustil si rádio. Srab jeden!
Začal výstup. Prvních sto schodů byla sranda. Ještě dalších padesát jakž takž šlo.
Pak z ničeho nic začalo jít do tuhého. Cítil jsem, jak mi pot stéká po zádech a funěl jako sentinel.
Pohlédl jsem dolů a zatočila se mi hlava.
Týý vole, to je vejška!
A pořád ještě vysoko nade mnou seděl ten, kterého tu mají všichni rádi. A mě se zdálo, že se mi taky začíná šklebit. Asi halucinace z řídkého vzduchu...
Tak teď to teda nevzdám! A odhodlaně jsem vyrazil k vrcholu. Za chvíli (cca po dalších 150ti schodech) jsem již hrdě shlížel z vrcholu i já.
Co na tom, že mne cestou předběhla těhotná mamina s dvěma dětmi.
Ten výhled fakt stál za to. Pak jsme těch tři sta schodů absolvovali ještě jednou dolů.
Na druhé zastávce jsme nakrmili slona.
No, nakrmili, trs banánů v něm zmizel rychlostí blesku.
Třetí zastávka byla u termálních pramenů.
Byly opravdu horké, údajně se v nich za deset minut uvaří vajíčko. Bohužel jsme s sebou žádné neměli, tak jsme si to neověřili a svačinka se nekonala.
Dalším cílem byl starý most přes řeku Memorial Bridge, který postavili Japonci za 2. sv. války.
Pro tisíce thajských turistů je jedním z nezbytných objektů na focení při cestě "762 zatáček" z Chiang Mai do Pai.
Pod mostem jsme viděli stavbu bambusovych vorů, na kterých vozí turisty po řece. Bohužel, řeka má momentálně stav vody jak Sázava v parném létě.
Potom nás čekal další výstup. Nebyl tak vysoký, ale náročný byl hodně, protože sluníčko už začalo pořádně připalovat. Po dosažení vrcholu se nám otevřel výhled na soustavu strmých a divokých roklí, ne nepodobných krajině v okolí Grand Canyonu.
Načervenalý písek a prach, žhnoucí slunce a mraky turistů. Prošli jsme si jen část.
Procházet se po úzké stezce, místy sotva 50cm, (s oboustranným srázem mnoha metrů hlubokým), spojujících jednotlivé rokle, nám připadlo jako zbytečný risk.
A hurá k vodopádu!
Cesta k vodopádu vedla naše vozidlo úzkou silničkou plnou zatáček. Po dosažení místa k zaparkování nám náš průvodce ukázal směr a již tradičně se uvelebil v autě. Zřejmě se bál, aby mu jej někdo neunesl.
No, třeba zdánlivě roztomilé opičky Makakové, kradou jak straky.
Sice jsme zatím žádnou opičí tlupu neviděli, ale kdo ví.
Vydali jsme se vzhůru uzounkou pěšinou, stoupající poněkud strměji, než nám bylo milé.
Vpravo pod námi zurčel spíš jen potůček, který dával tušit, že s mohutností vodopádu to nebude moc slavné.
No ale co. Chtěli jsme vodopád? Chtěli!
Tak nedržkujem a lezem.
Asi po půlhodině se dostáváme ke dvěma můstkům.
"Přejdeme po spodním bambusovým nebo vrchním železným?"
otázal jsem se víceméně pro pořádek i když odpověď se dala předvídat.
To si děláš..píp: (nepublikovatelný výraz)
A na ten dřevěnej ať tě nenapadne ani pomyslet !!!
Protože vím, že každý odpor je zbytečný, jelikož rozhodnutí mého miláčka jsou pevná a hlavně neměnná, přešli jsme po tom správném.
Pak už se nám otevřel pohled na cca čtyřicetimetrový vodopádek, ovšem lemovaný z jedné strany krásnými převisy a z druhé vysokou kolmou stěnou.
Co bychom chtěli, je období sucha.
Takže dokumentace, krátký odpočinek a hurá na cestu, tentokrát dolů.
Všimli jste si někdy, že každá cesta, šplhající nahoru, má opačný směr mnohem obtížnější? Nejinak to bylo i tady. Ale zvládli jsme to bez úrazu a to je hlavní.
Poslední zastávkou na naší dnešní výpravě se stal areál Ban Santichon v čínském stylu asi tři km od centra. Řada obchůdků nabízejících typický čínský sortiment od čaje, porcelánu až po krásné kroje a šaty.
Nechybělo ani jezírko s můstkem, ani poněkud trapná napodobenina Velké čínské zdi.
Prostě takový malý čínský Disneyland.
Čínská čtvrť
Po návratu jsme dali odpočinek a vyrazili na večerní Walking Street.
Rázem jsme se ocitli na obdobě světoznámé Bankogské Khao San Road.
Spousta stánků, téměř neprodyšný dav turistů a všelijaké dobroty, ovšem dvakrát dražší, než-li o dvě ulice dál.
Poměrně rychle jsme vyklidili pole a přesunuli se do klidnější části města.
V klidné thajské vývařovně jsme si pochutnali na večeři a odebrali se do hajan.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama